Koncem minulého roku vyšla v Bělehradě kniha „Dary milosrdného anděla“ od Mirjany Andželovič-Lukičové, penzionované odbornice na výbušniny ze srbského vojensko-technického institutu.

Tématem publikace jsou účinky munice s ochuzeným uranem na lidi a životní prostředí. Průmysl válečné ekonomiky lpí na této technologii, a co je smutné, tento prostředek je typický pro arzenál demokracie, teroristé ani diktátoři takovou technikou nedisponují. A zatímco ekologové lehají před vlaky s jaderným odpadem, jejich vlády ho sypou na hlavy civilistů po celém světě.

Už na obálce knihy jsou šokující fotografie tří zesnulých důstojníků srbské armády – plukovníka Lukiče (manžela autorky), plukovníka Vasilijeviče, náčelníka institutu leteckých sil, a majora Vukanoviče, náčelníka úseku pyrotechniky vojenského institutu v Bělehradě, kteří byli společně pověřeni úkolem v terénu zkoumat škody způsobené bombardováním NATO v roce 1999. Všichni tři pracovali na řešení problému s následky použití munice s obohaceným uranem. Všichni tři jsou mrtví.

Plukovník Lukič byl hospitalizován v létě 2002 s diagnózou rakoviny plic a umřel 9. dubna příštího roku. Jeho manželka Mirjana utřídila poznatky svého muže i jeho spolupracovníků a po několika letech práce přináší zprávu o těchto neblahých skutečnostech. Navzdory osobní tragédii neplýtvá emocemi a věcně dokládá fakta. Termín „balkánského syndromu“ zní lokálně, ale ve skutečnosti je jevem na výsost globálním. Ochuzený uran byl použit při intervencích v Iráku (1991), v Bosně a Hercegovině, republice Srbská Krajina (Chorvatsko), při bombardování Jugoslávie, v Afghánistánu, opět v Iráku (2002) a zřejmě i na přelomu roku v pásmu Gazy, kde možná proběhne vyšetřování na popud Saudské Arábie.

Už koncem roku 2000 vznikla v Itálii a Španělsku sdružení veteránů mezinárodních sil rozmístěných v Kosovu a Metochii, protože výskyt rakoviny v jejich řadách výrazně převýšil běžný průměr.

Autorka cituje hematologa z národního institutu pro rakovinu v Miláně, doktora Gianniho, podle něhož jsou lidé, kteří mohli dovolit použití ochuzeného uranu, „choré mozky“. Tento hněv není nahodilý, protože v Itálii 45 veteránů z Kosova a Metochie na jeho následky umřelo a celkem 515 vojáků onemocnělo rakovinou.

Zatímco Severoatlantická aliance publikuje zprávy, podle nichž je munice z obohaceného uranu naprosto eňo ňůňo, v jihosrbském Bujanovci vzrostl výskyt rakoviny o 50 procent, v nedaleké vísce Borovca se lidé diví, že myš může mít ocas jako veverka a v Preševu se císařským řezem zrodilo jehně s osmi nohama a dvěma páry uší nebo tele se dvěma hlavami.

Stíhat soudně použití munice s obohaceným uranem a kazetové bomby se pokoušelo sdružení příbuzných obětí vybombardované televize v Bělehradě z roku 1999.

Jejich žalobu smetly ze stolu mezinárodní soudy v Haagu i justice jednotlivých zemí aliance. Jedině v Holandsku došlo k soudnímu jednání, kam byl přizván bývalý premiér Wim Kok, ale vystačil s argumenty, že tato munice není vlastně doslovně zakázaná, a šel domů. Přesto došlo k precendensu. Ministerstvo obrany Itálie musí podle rozhodnutí římského soudu vyplatit půl milionu eur vojákovi, jež onemocněl rakovinou po osmiměsíční misi v Somálsku před patnácti lety. Ať dojde k naplnění spravedlnosti, nebo ne, není to moc platné. Babičky v jihovýchodní Evropě už léta lkají, že příroda se změnila a jejich zahrádky nerodí jako dříve. Zdevastovaný stav životního prostředí nenapraví ani všechny peníze světa, ba ani vznešené slůvko demokracie.